baret68 na Blog.cz

William Childs Westmoreland (26. března 1914 - 18. července 2005) byl americký generál, který velel americkým vojenským operacím během války ve Vietnamu v letech 1964 až 1968, které vyvrcholily během Ofenzívy Tet

Později v letech 1968 až 1972 sloužil jako náčelník generálního štábu armády USA.

V první polovině 50. let, v době, kdy vrcholila francouzsko-vietnamská válka, vybudovali Vietnamci v oblasti CuChi (oblast mezi Saigonem a řekou VamCo) první podzemní tunely. Pomocí obyčejných motyk a krumpáčů tehdy vykopali v podzemí kolem 50 km vzájemně propojených tunelů. V tunelech umístili sklady zbraní a zároveň je používali jako bunkry chránící civilisty před pumovými útoky. Po příchodu amerických vojáků Severovietnamci a Viet Cong (s pomocí místního obyvatelstva) tunely v CuChi rozšířili na síť dlouhou až 250 km spojující vesnice, městečka a provincie. Tunely se blížily až k samotnému Saigonu.

Podzemí mělo zpravidla tři patra (v hloubce 3, 6 a 9 m) a vlastní chodby byly široké 60 cm a vysoké 150 cm. Podzemní prostory měly kuželovitý tvar stropů, kvůli lepší odolnosti proti explozím na povrchu. Větrací šachty zase měly tvar trychtýře, aby zesilovaly zvuk na povrchu a byly slyšet například přilétávající vrtulníky. Vstupy do podzemí byly pečlivě zamaskovány a do okolí položeno spoustu pěchotních min a také nástrahy v podobě propadlišť s naostřenými bambusovými tyčemi. Tyto propadliště nastražil Viet Cong i v samotných podzemních chodbách, takže pokud se přesto dostal někdo do podzemí, hrozilo, že spadne do nějaké pasti. Nezřídka byli v chodbách nastraženi jedovatí hadi a pavouci.

V prvních patrech se nacházeli maskovaná bojová stanoviště, odkud bylo možné ostřelovat vrtulníky i vojáky, ale také polní lazarety pro snažší manipulaci se zraněnými. V dalších patrech pak ubikace, noclehárny, sklady zbraní a potravin, studny a dokonce i školy a školící střediska.

V roce 1966 Američané poprvé náhodně objevili vstup do podzemí. Dolů se však neodvážili a pouze vstup pomocí výbušnin zničili. Později se jim však podařilo objevit a zničit část podzemních prostor včetně bojových stanovišť, skladů zbraní a nemocnic. Velitelé pochopili proč například kobercové nálety na předpokládané pozice Viet Congu nejsou tak úspěšné jak by si představovali. Bylo jasné, že je nutné podzemní síť, pokud ne zcela zničit, alespoň vážně narušit, aby mohli Američané dosáhnout ve Vietnamu úspěchu svého tažení. Typický příkladem takového pokusu se stala Westmorelandova operace "Cedar Falls" zaměřená na vyřazení opevněného centra Viet Congu v oblasti "Železného trojúhelníku".

Pokusy narušit podzemní tunely intenzivním bombardováním se ukazály jako liché a bomby narušili tvrdou zem jen minimálně. Ani použití speciálních radlic u ženijních buldozerů nepřineslo úspěch. Pokusy o zatopení podzemí vodou k úspěchu také nevedly neboť vyprahlá zem vodu rychle vstřebala. Pokusy vyhnat obyvatelé podzemí pomocí kouřových granátů, slzného či nervového plynu nevyšly, neboť jednotlivé podzemní sekce bylo možné hermeticky uzavřít. Použití speciálně vycvičených psů rovněž nevyšlo. Viet Cong v tunelech použil pepř a pokud i tuto překážku psi překonali skončili v pastech na ostřích bambusových tyčí.

Američané poté vycvičili speciální jednotky pro boj v tunelech (tzv. "Tunelové krysy"). Vzhledem k rozměrům chodeb do nich přijímali pouze vojáky malého vzrůstu. Vojáci se do tunelu spustili pouze s baterkou a pistolí (při použití plynu se chránili plynovou maskou). Vzhledem ke spoustě nástrah v podzemí a malém počtu těchto speciálních jednotek ani tato strategie významného úspěchu nedosáhla.

V roce 1969 se přesto řešení našlo. Použití bombardérů B-52, které pomocí 400 kg pum vytrhávajících v zemi až 12 m hluboké krátery, dokázalo podzemní komplexy vážně narušit. V té době však už bylo rozhodnuto o stažení bojových jednotek z Vietnamu a neustálé omezování strategického bombardování nedovolilo tohoto prostředku plně využít.

Pokud dnes někdo zavítá do Vietnamu může se sám na vlastní oči přesvědčit jak takový podzemní komplex vypadá. Vietnamská vláda část podzemních tunelů asi 40 km od bývalého jihovietnamského hlavního města Saigonu (dnes Ho Chi Minh ) zpřístupnila pro veřejnost.

Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (vietnamsky Mặt trận Dân tộc Giải phóng miền Nam Việt Nam), též známá jako Việt Cộng (česky Vietkong) byla komunisticky orientovaná povstalecká organizace vedoucí během vietnamské války partyzánský boj proti vládě Vietnamské republiky. Byla podporována a zbraněmi i vojenskými odborníky doplňována ze strany Vietnamské demokratické republiky, ačkoliv většinu jejích stoupenců tvořili státní příslušníci Vietnamské republiky. Její ozbrojená složka se nazývala Lidové osvobozenecké ozbrojené síly.

Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu vznikla 29. prosince 1960 z rozhodnutí severovietnamské komunistické strany z kádrů Národní fronty osvobození Vietnamu (Việt Minh), a postupně zahájila protivládní vojenské operace s cílem spojení Vietnamu pod nadvládou komunistické Hanoje. Její ozbrojené síly se členily na lokální jednotky (tzv. vesnické odbojové buňky) a jednotky určené čelit pravidelné armádě (dělené dále na Teritoriální ozbrojené oddíly, operující v menších skupinách a praktikující metody patyzánské války, a Hlavní ozbrojené síly, členěné dle klasické armádní struktury do pluků a divisí), jejichž počet se s postupem doby zvětšoval. Zatímco lokální jednotky (jak vesnické odbojové buňky, tak Teritoriální ozbrojené síly), byly cvičeny na území Jižního Vietnamu, Hlavní ozbrojené síly, ačkoliv z větší části tvořené občany jižního Vietnamu, byly cvičeny na území severního Vietnamu. Postupem války ve Vietnamu ale klesala vojenská role Vietkongu, zejména po jeho oslabení v průběhu ofensivy Tết a Operace Phoenix americké Ústřední zpravodajské služby a naopak sílil podíl pravidelné severovietnamské armády na válečných operacích proti armádám Vietnamské republiky a USA, zatímco Vietkong se stával spíše organizací politickou. 8. června 1969 ustavil tzv. Prozatímní revoluční vládu Vietnamské republiky, která byla brzy uznána státy socialistického bloku. Již předtím udržovala Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu diplomatické styky se socialistickými státy a od února 1965 i s Francií. Po takzvaném Velikonočním vpádu jednotek Vietnamské lidové armády na území Vietnamské republiky ustoupily ozbrojené síly Vietkongu na poli vojenských operací zcela do pozadí. V roce 1975, po pádu Saigonu tato vláda formálně přejímá správu země a stává se aktérem sjednocení Vietnamu pod nadvládou komunistického severu, ve skutečnosti byla pouze zástěrkou vlády severního Vietnamu na území Vietnamské republiky.

Viet Minh (plným názvem Việt Nam Ðộc Lập Ðồng Minh Hội) bylo osvobozenecké levicové hnutí na území Vietnamu vedené Ho Či Minem. Jeho cílem byla nezávislost vietnamského území na Francii a Japonsku a vytvoření levicové vlády.

Roku 1941 se drobné vietnamské odbojové organizace spojily a vytvořily Viet Minh. Do té doby bojovaly proti kolonialismu, zejména francouzskému, samostatně. Koncem války dosadili Francouzi na vietnamský trůn císaře Bao Daie, který prakticky plnil francouzské nároky. Krátce po jeho dosazení byl obětí převratu organizovaného právě Viet Minhem.

Viet Minh pod velením Ho Či Mina stál ve válce proti francouzské koalici. Po vítězství ve válce dosáhl Vietnam nezávislosti. Byl však rozdělen na komunistický sever (VDR) a demokratický jih. Na severu se Viet minh transformoval na vládu VDR (Ho Či Min) a na jihu na Việt Cộng (Nguyễn Hữu Thọ), partyzánskou organizaci, která se snažila o sjednocení země pod komunistickou vládou. Nevybírala si zřejmě prostředky boje, to však americká armáda taky ne.

Ho Či Min, vl. jménem Nguyen Sinh Cung

(1890 - 1969)


Narodil se ve Vietnamu 9. května 1890, jako syn učitele francouzštiny Nguyen Sin Hua. Během mládí Ho hodně inklinoval ke studiu Vietnamské historie a četl knihy a práce Vietnamských klasiků. V téže době si počal uvědomovat nesouhlas Vietnamců s koloniálním zřízením a nadvládou Francie. Přesto se ale ještě žádných protestů neúčastnil.

Vše se změnilo po jeho příjezdu do Francie (1915 - 1924), kde četl Marxův Kapitál, zúčastňoval se levicových shromáždění a když se ve Francii v prosinci 1920 vznikla komunistická strana, stal se jejím zakládajícím členem. V té době již byl inspirován také Leninem a neskrýval obdiv k SSSR. Ten byl ještě umocněn jeho návštěvou Sovětského svazu roku 1924, po které tvrdil, že je to země plná svobody a nezávislosti. Také se již naplno angažoval v boji za nezávislost Vietnamu na Francii, řečnil na shromážděních a hojně psal antifrancouzské články do novin. Když se poté vracel zpět do Vietnamu, byl již Francouzskými úřady monitorován pro svou nebezpečnost a proto se vzápětí musel uchýlit do Číny (poblíž hranic s Vietnamem), kde spoluzakládá exilový "Vietnamský revoluční svaz".

Když v září 1940 Japonsko vpadne do Indočíny a vzápětí je Francie okupována Německem, Ho si uvědomí situaci a začne organizovat v Číně vojenské jednotky známé jako Vietminh, pod vedením své pravé ruky, generála Vo Nguyen Giapa. V září 1945 Japonsko kapituluje a odchází z území Vietnamu, Ho má dobrou pozici pro kontrolu země a vstupuje s Vietminhem do Hanoje. Postupimská konference však dává Indočínu pod správu Británie. Ta vzápětí předává kontrolu zpět Francii, ale Vietminh již kontroluje sever Vietnamu a poští se do boje s Francouzským jednotkami (s notnou podporou "neutrální" Číny). V prosinci 1953 jsou Francouzi poraženi u Dien Bien Phu a postupně vyklízejí sever země. Severní Vietnam (Vietnamská demokratická republika) je uznán (1954) a Ho Či Min se stává jeho prezidentem (Tím je již od roku 1945, po jeho příchodu do Hanoje).

V následující válce (proti jednotkám jižního Vietnamu a USA), Ho již pokročilém věku plní spíše jen symbolické činnosti, související s jeho slavným jménem. Umírá 3. září 1969. Na jeho počest je přejmenováno město Saigon jako Ho Či Minovo město.

United States Army Special Forces, také známé jako Zelené barety, jsou speciální operační síly Spojených států vycvičené k nekonvenčnímu válčení a speciálním operacím. Vedoucí úlohu při jejich vzniku v podobě 10. skupiny speciálních sil (10th Special Forces Group) hrál plukovník Aeron Bank v roce 1952. Během války ve Vietnamu se jednotka rychle rozšířila. 1. října 1982 bylo dočasně uvedeno v činnost 1. velitelství speciálních operací (1st Special Operations Command). Pod toto velitelství spadaly veškeré speciální síly. 27.listopadu 1990 se velitelství přejmenovalo na Americké armádní velitelství speciálních sil (US Army Special Forces Command).

Vojáci speciálních sil jsou v první řadě využíváni ke spolupráci a výcvikovým funkcím pro spřátelené vlády zahrnuté v protipovstaleckých operacích; nebo jako spolupracovníci a výcvikoví poradci pro členy povstaleckých sil nebo partyzánů, které si přeje americká vláda podporovat.

Na operativní úrovni jsou speciální síly obvykle složeny ze 12členných A týmů, se dvěma důstojníky a deseti řadovými členy. Každý člen týmu je považován za odborníka ve vojenských specialitách svého oboru (Military Occupational Specialties - MOS) takových, jako jsou pěchotní zbraně, demolice, zdravotnictví, komunikace atd. Každý člen je také vycvičen přinejmenším v jedné další MOS, aby mohl zastat funkci zraněného nebo zabitého kamaráda. Pro každého je nutností znalost jazyka hostitelského národa či povstalecké skupiny.

Všichni členové US Army Special Forces jsou dvojití dobrovolníci. Nejdříve dobrovolně podstupují vzdušný trénink a poté trénink speciálních sil. Výcvik speciálních sil je většinou prováděn na Fort Bragg, v Severní Karolíně, a nazývá se "Q" kurz (Qualification).

Fort Bragg, Severní Karolína, Spojené státy